Je to strašně zvláštní pocit. Půl roku se strašně moc těšim na to, až si tenhle článek napíšu. Dneska je ten den D a najednou se cejtim zvláštně. Jo, pořád se tam hrozně moc těšim, to vůbec nepřestalo (možná teď těsně před odjezdem jenom dočasně trochu pokleslo), ale to loučení je strašně smutný. Už mám za sebou vlastně úplně všechno, kromě asi toho nejhoršího - loučení s nejbližší rodinou. Doma jsem vyhlásila pravidlo, že kdo plánuje na letišti začít brečet, zůstává doma. :D Nejvíc se ale obávám toho, že ta první budu já a nepřestanu až do cílovýho letiště, kde si mě rodina "převezme" krásně ubrečenou a napuchlou. :D To by bylo opravdu super vítání! :D To je doufám jen nejhorší scénář, kterej se neuskuteční. :)
Ten poslední týden v ČR jsem si každopádně pořádně užila jak s rodinou, tak i s kámošema.
Držte mi prosím všichni palce, ať ten let přežiju, ať se neztratim na nějakym letišti nebo nenasednu na špatný letadlo! :)
Další zpráva teda už z USA, tak dobrou poslední noc v mojí milovaný postýlce! :)
Žádné komentáře:
Okomentovat